Dohodli jsme se s ČuLom a Markem, že pojedeme do Berlína, okouknout Dream-Time-Festival.
Sešli jsme se už ve čtvrtek odpoledne v Dobré čajovně na Václaváku v Praze, protože od osmi se hrálo na shakuhatchi, japonskou bambusovou flétnu.
Cesta byla suchá, místy mokrá, jak praví dnes už klasik Radek Pastrňák, ale příjemně ubíhala při improvizacích ČuLových a Petiných na všechno,
co dokázalo vydat nějaký zvuk nebo dokonce tón. V krásné krajině Českého středohoří jsme přibrali Marka a po obědě v Oseku šla Peťa raději do kláštera :o)
Kolem větrných elektráren nás dovedla dálnice až do německé metropole, dále aleje Berlínských ulic až na parkoviště Ufa Fabriky.
Hodin bylo tak akorát, mohlo se začít hrát.
Yanawirri Yiparrka je první zahraniční hráč na didgeridoo, kterého jsem v životě viděl a slyšel hrát naživo, umí zvuky jako klokan, slon, vosa, žába, ryba, ... a docela to lidi bavilo.
Vlastně druhý, první byl ČuLo :o)
Hlediště v sále bylo vyprodané.
Následovala novozélandská čtveřice Maorů Wai, s výbornou hrou obličejových svalů, dokážou se děsně rychle zatvářit jako dravá šelma a hned zase jako příjemná
společnice a zase jako bojovník. Taky jim šlo machrování s míčkama na šňůrkách, to jsme fakt obdivovali, skoro jako Dušanovi.
Jako zkušený sebevědomý mladík na mě působil Bruce Rogers, když spustil za doprovodu elektrické kytary a bicích své číslo.
Škoda, že tu dlouhatánskou skladbu plnou gestikulací přerušovali každých pět minut diváci svým potleskem.
Přes den radil mistr Rogers svým třem žákům, jak se dá vyrobit didgeridoo z dovezených, už termity vyžraných eukalyptových kmenů
a to vše zapouhých 350,- Euro a pár hodin hoblování, broušení a lakování. Jeho stánek s hotovými špičkovými nástroji uprostřed tržiště navštívily stovky lidí.
V noci jsem se na Marka z jedné strany tlačil já a z druhé ČuLo, bylo to děsně zábavné,
když jsme upevňovali provizorní záclonky z různých celt, dek a ručníků na vnitřní stranu oken v autě.
Dopoledne byla procházka kolem řeky přerušená prudkým deštěm, odpoledne přešlapování před zamčeným záchodem,
prohlídka asi třiceti starých, černobílých fotografií, které určitě vyvolávají v jejich autorovi nějaké příjemné vzpomínky.
Ale v prázdném promítacím sále bylo aspoň teplo, sucho a hrálo tam z počítače didgeridoo.
Ve vedlejší místnosti se každý mohl kouknout, ale opravdu jen kouknout, na moc pěkné, zdobené nástroje.
Sledovali jsme přípravy na vystoupení, zvukaře při pěčlivé práci na dokonalém ozvučení celého plátěného přístřeší ...
Konečně se zase něco začalo dít, hráli Tabla Lahara, po nich Mark Atkins - Yanawirriho bratranec, který někdy při hraní druhou rukou kouří ...
... a hlavně ovšem Egschliglen, mongolská skupina se spoustou hranatých, dvoustrunných nástrojů, s vynikajícím alikvótním zpěvem a s elegantním tancem.
Jako suvenýr z festivalu se mi zdálo být nejlepší jejich CD.
Na Charlie McMahona jsem se těšil, slyšel jsem o něm kolikrát, ale nedokázal jsem si to představit.
Pomocí své teleskopické plastové roury, v puse vestavěného mikrofonu a spousty šlapátek a kabelů
dokáže ze zvuku didgeridoo a svého hlasu udělat rytmickou směs, ve které se těžko dají zjistit stopy
původního nástroje australských domorodců, ale publiku i mně se to líbilo, zvláště první skladba.
To ostatní, co stojí za zmínku, jsou kovové sošky, svařené ze starého železa, kterých bylo po záhoncích v UfaFabrik spousta ...
Stálo to za to, načerpali jsme inspiraci pro další hraní, tvorbu a život vůbec ...
jiná akce
Ti, co něco umí:
