... hráli jsme, zpívali, bubnovali, drnkali, cinkali, chřestili, povídali, ...
... všechno to začalo vlastně v kapli Božího těla při chrámu Svaté Barbory v Kutné Hoře
s jedinečnou akustikou jakoby přímo stvořenou pro alikvótní hudbu. Nepopsatelná nádhera
vysokých harmonických tónů, doprovázená uklidňujícím a zároveň vzrušujícím bručením a to všechno z jedné duše a jednoho těla Ondry Smeykala a jeho didgeridoo.
Když jsme se - ani nevím jak - dostali do Kolína, objekt loděnice byl už dokonale naladěn
a ze všech jeho koutů se ozývala přirozená, uvolněná hudba, rytmy bubnů, tóny didgeridoo,
šum vánku jako v bambusovém háji z šakuhači a nevěřili byste tomu, že se dá krásně hrát třeba
i na plastový „husí krk“, co jím běžně vedou dráty pod omítkou. Rád bych se zmínil o nenápadném
človíčku, který přivezl s sebou neuvěřitelné množství různých udělátek, z nichž se daly vyloudit
ještě neuvěřitelnější zvuky ... díky, Luboši, za nekonečnou inspiraci.
Sobota byla ve znamení dlabání. Dlabalo se didgeridoo z kmene mladé břízy a taky guláš a hlavně
vynikající čína ze sojového masa s rýží a došlo i na dietní chybku - palačinky s jahodovou
marmeládou a se šlehačkou.
Rybáři, kteří posedávali kolem slepého ramene Labe, byli rádi, že je nikdo
z nás bumerangem nesestřelil z jejich pomyslného vrcholu potravního řetězce.
Muži se nemohli dočkat, až ženy zahájí hodinu výuky orientálního tance. Nakonec se dočkali
a nelitovali, skutečně to byla pěkná podívaná na ladné pohyby svůdných princezen z dalekých krajů
tisíce a jedné noci.
Krásné jarní počasí, které přivezli kamarádi ze Slovenska, nás nalákalo k projížďce na lodičkách
po Labi až do jezera, stále se zvětšujícího tím, jak se odtud odváží vytěžený písek.
Došlo taky na koupání, i když přiznejme si, že ne úplně dobrovolně :o)
V neděli dopoledne došlo na dokončení již slepeného, zbrusu nového, společnými silami vyrobeného
didgeridoo a každý mu mohl barevně vtisknout svou ruku na důkaz pevného pouta,
které se mezi námi za těch několik naplno prožitých hodin vytvořilo.
Nastaly nejtěžší chvíle, chvíle loučení ... ale setkání končí proto, abychom se mohli nedočkavě těšit,
až se zase uvidíme, zahrajeme si, zazpíváme, zabubnujeme, ...
Díky Vám všem, kteří jste přijeli a udělali z obyčejného jarního víkendu nezapomenutelný, báječný
kousek života, díky i všem, kteří tiše v zákulisí pomohli připravit občerstvení a zabezpečit
klidný a pohodlný průběh celého letošního jarního hraní.
Jo a spát se v pátek prostě nešlo ... :o)
Jiří a Gita nás naučili, jak společným rituálem za zvuku šamanských bubnů poprosíme přírodu,
aby nám dopřála ještě pár chvil bez deště ...
jiná akce
Ti, co něco umí:
