Při hře na didgeridoo se využívá poněkud zvláštní způsob dýchání
(hráč se nadechuje nosem a zároveň vyfukuje vzduch mezi rozvibrovanými rty),
díky čemuž se hra stává jakoby souvislou, nepřerušovanou mezerami pro nádech
a zároveň i rytmicky zajímavou. Didgeridoo může být doprovodným nástrojem kapely,
ale i sólovým nástrojem.
Didgeridoo darovali bohové lidem, aby s nimi zůstali ve spojení. Když jsem poprvé uslyšel ten zvláštní,
hluboký, uklidňující zvuk, zdánlivě jednoduchý a přitom tak nesmírně bohatý
na harmonické (alikvótní) tóny, napadlo mě, že to je možná právě to, co hledám.
Je to nástroj souznění těla a duše, člověk při hře uvolňuje
svou mysl
a přirozeně ventiluje svoje pocity.
Ti, co něco umí:
