Vynechám povídání o tom, jak dlouhá je to cesta do středu Slovenska. Strašně. Za jediným oknem, které ve tři ráno ještě svítilo na sídlišti ve Zvolenu, čekal ČuLo.
Na chvíli nás uložil a ráno mě probudil slovy: Jirko, máš tu zákazníka :o), byl to Tomáš a přijel si pro didgeridoo, kterou měl ode mne už dávno slíbenou.
ČuLo se s ním viděl už večer v zahradní hospůdce. Potom jsme nakoupili pár piv a pomazánek, připoměli si s Pavlínkou 10. výroči naší svatby a vyrazili do hor.
V Sáse na nás čekali s otevřenou náručí plnou Demänovky, halušek se slaninou a dobrou náladou. Na půdě jsme mohli vidět něco, co se nikde jinde vidět nedá -
provrtané bezové kmeny, které se nějak zakuklí nebo co a po čase z nich vylétnou nová krásná didgeridoo.
Naše putování pokračovalo cestou-necestou přes Pliešovce do starobylé krásné usedlosti v horách,
odkud bylo vidět široko-daleko do krásné krajiny z lesů, luk a polí,
nikde žádné paneláky ani komíny, prostě nádhera.
Odpoledne, když přijeli už všichni, až na jednoho (cyklistovi cesta trvala ještě trochu déle), se konečně začalo s výukou hry na didgeridoo. Ondra nás učil, jak
lépe ovládat hlas, zpívat čistě různé tóny a jak správně využívat dýchání k tvorbě rytmu.
Všichni jsme byli rádi, že se zase vidíme a že se to podařilo a opékaly se skvělé klobásy a báječná slanina, pilo se pivo, Demänovka a čaj, v sobotu ČuLovi (teď už i naši) přátelé
uvařili nad ohněm vynikající guláš a v neděli výborný těstovinový salát. Mezi jídlem se našla vždycky chvilka na další zdokonalování hry a povídání o všem možném.
Cestou zpátky do středu Čech jsme probrali skoro úplně všechno ostatní.
Víkend od čtvrtka 12. do neděle 15. srpna 2004 byl plný didgeridoo, pohody, pochopení a dobrého jídla a pití. Díky ČuLovi a všem, kdo se o to zasloužili.
jiná akce
Ti, co něco umí:
