Velikonoce začaly v Třebíči sólovým koncertem didgeridoo Ondry Smeykala
ve staré synagoze.
Poctivá klenba dala vyniknout všem tónům bez elektrické aparatury ... jen tak, ve světle velkého sedmiramenného svícnu. Ondra hrál jako vždycky skvěle
a jako vždycky bylo něco nového. Tentokrát fantastická písnička s melodií z různě vysokých přefuků, no prostě lahůdková záležitost.
Pomalu by to už mohlo dát na nové album, ne? ;o)
Ten večer jsme ještě zpívali alikvótní tóny a užívali si tu skvělou akustiku, co to šlo. Po dobré večeři a dlouhém povídání nám nabídli
vodní skauti svou klubovnu k noclehu. Patří jim za to velký dík.
Druhý den začal procházkou mlhavým ránem klikatými uličkami židovské čtvrti.
Sluníčko mlhu rozpustilo a dopoledne jsme malovali naplaveným pískem magickou mandalu, která nás na chvíli vrátila do dětství.
Potom jsme se při pozorování kachen na řece dověděli třeba to, že tuhle věž
stavěl děda Lubošova kamaráda, stačil mu na to jediný papírový dokument - stavební plán a že když zapíjeli s tehdejším místním starostou
dokončení prací, tak jedna ze skleniček, hozených pro štěstí z vrcholu dolů dopadla tak šikovně, že se nerozbila. Inu, nerozbitná sklenička :o)
A konečně se schyluje k hlavní části této akce, k průvodu malých i velkých, s dřevěnými hrkačkami, klepačkami, koncovkami a říkankami, které
vypudí všechno špatné, co se za dlouhou zimu nahromadilo kolem nás a "může začít jara rej".
Průvod prošel po spirále všemi uličkami židovské čtvrti
až k synagoze, kde si potom mohl každý vyzkoušet spoustu zajímavých hudebních a rytmických nástrojů z Lubošova kouzelného kufru i z dalších zdrojů,
bubnovalo se a hrálo na didgeridoo.
Třebíč je překrásné město, doporučuji se tam stavit, až pojedete kolem a Luboš Mansfeld, organizátor každoročního jarního hrkání je mistr zvuku
a výroby jednoduchých, ale překvapivě účinných a libozvučných nástrojů a přičteme-li jeho působení v oddíle šikovných dětí,
je jasným kandidátem na nejužitečnějšího člověka, co znám.
jiná akce
Ti, co něco umí:
